pondělí 7. srpna 2017

H. Murakami: Muži, kteří nemají ženy

Muži, kteří nemají ženy je soubor povídek o mužích. Kteří nemají ženy. Kdo by to řekl. Mají ale milenky, hospodyně a vzpomínky na minulé lásky. Jsou to příběhy mužů ve středních letech, jejichž život ovlivnila nebo ovlivňuje nějaká důležitá žena. A přišlo mi, že povídky jsou víc o oněch ženách, než o mužích z názvu knihy.


Na Murakamiho knihách mám ráda nevšednost dialogů, příběhy jako z jiného světa (a tím nemyslím geograficky a kulturně vzdálené Japonsko, ale opravdu jiný svět), špetku magična a erotiku, která není ani vulgární, ani puritánsky utajovaná. To všechno tady najdeme. Nechybí vyprávění o minulých životech, záhadně se vyskytujících hadech nebo muži, kterého dožene stesk po ženě k nebývalému činu. Bohužel mám ale pocit, že povídky nejsou Murakamiho silná stránka.

"Ale co to je za divnou myšlenku? Vždyť přece mrtvý člověk nic necítí, nad ničím nepřemýšlí. A to je na smrti úžasné."

Dejte mu 500 prázdných listů a on napíše kouzelný příběh bez hluchých míst, kde bude každá strana lepší než ta předchozí. Ale krátké povídky? Tam se kouzlo vytrácí. Do každého příběhu jsem se začala pomalu dostávat, tvořila jsem si pouto s hlavními postavami a zajímalo mě, co se stane dál. A když příběh začínal vrcholit a já byla nejnapjatější... skončil. Prostě tak. Jenže to není jako s epizodou seriálu, kde se můžete utěšovat tím, že za týden budete znát pokračování. Není to ani jako u povídek G. R. R. Martina, které občas mají otevřený konec a vy si můžete dotvářet svoje vlastní a doufat v ten, kterému fandíte nejvíc. Tohle jsou prostě useknuté konce. Nevyvolávaly ve mně touhu utvářet si domněnky o tom, jak se oněm mužům a jejich ženám (které nemají) asi daří. Já si přišla prostě a jednoduše ošizená.


Našla se ale i světlá výjimka. Dokonce dvě. Předposlední a poslední příběh si mě získaly a myslím, že se k nim v životě ještě mockrát vrátím. Ten předposlední (Zamilovaný Samsa) na mě zapůsobil tím, jak dokonale absurdní a podivný byl. A ten poslední (Muži, kteří nemají ženy) se musí dotknout každého, kdo někdy o někoho přišel. Je to krátký příběh, ale přišlo mi, že krásně popsal každou ztrátu světa, a že se v něm každý dokáže nějakým způsobem najít. Pravděpodobně to bude přesně ten příběh, do kterého se začtu, až mi bude moc smutno.

Jestli bych Vám knihu doporučila? Těžko říct. Upřímně řečeno si nedokážu představit lepší knihu pro chvíle po rozchodu nebo v jakékoliv krizi. Myslím, že právě tehdy z ní vytěžíte maximum. Protože ale doufám, že to není vaše situace, sáhla bych možná po něčem rozsáhlejším, to jde Murakamimu pořád nejlíp :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Konstruktivní kritika se přijímá, urážky a sprosťárny se mažou. A samozřejmě díky za každý komentář :)