čtvrtek 24. srpna 2017

Sedět tak v houpacím křesle s kočkou v klíně...

Kdysi jsem psala článek o tom, jak to mám s knihami. Že ačkoliv vždycky budu snít o místnosti, kde je kniha vedle knihy od podlahy až ke stropu, v reálu ke svojí knihovničce přistupuju úplně jinak. Doby impulzivních nákupů jsou za mnou, teď naopak každou knihu pečlivě vybírám a v zásadě kupuji jen milované autory nebo krásné kousky, kterými ráda čas od času listuju. A samozřejmě něco málo klasické a odborné literatury, to abych si mohla připadat chytře :)

Co se týče mých čtecích návyků, vystačím si většinou s hradbou polštářů v posteli, případně s umělou kožešinkou před hřejícím topením a hrnkem čaje opodál, to když nastanou dlouhé zimní večery. Není to ale to, po čem moje srdíčko nejvíc ze všeho prahne. Už odmalička jsem si přála houpací křeslo. Ale žádnou modernu, prostě klasické babičkovské houpací křeslo. Vždyť víte, takové to, kde si babičky s kočkou v klíně rozloží pletení a vykládají si s dědečkem, co se za ten den událo :)


Plést neumím, ale přesně v takovém křesle bych si strašně ráda četla. Vybrat si některý z pokladů v knihovničce, uvelebit se u krbu (ten mi zatím chybí, ale jednou se určitě dočkám) a strávit večer, noc i nadcházející ráno zavrtaná v kouzelných světech. Nebo v hororových. Kdo mě už trochu zná, asi ví, co by v takové knihovně bylo. A kdo ne, může mrknout na můj wishlist a něco mi koupit. Teda, chci říct, získat představu :) Pravděpodobně mě ale uvidíte se Zaklínačem, což je moje vůbec nejoblíbenější knižní série, obzvlášť první povídkovou knihu (Poslední přání) hodně můžu.

A koho by zajímalo, jak si maluju svůj čtecí koutek, ten si představí plápolající plamínky v krbu, předoucího zrzavého kocoura a co se zbytku týče, ten vidíte tady. Křeslo je inspirováno Picassem, což je jeden z mých oblíbenců a určitě bych tak byla strašně inspirovaná a políbená múzou. K tomu hezká knihovna, kam se vejdou všechny moje oblíbenosti, a jsem naprosto spokojená.


Jak si vysněný čtecí koutek představujete Vy? Co by v něm nemělo chybět? Popusťte uzdu fantazii, může to být jediná polička a může to být největší knihovna světa :)

Za možnost zamyslet se nad čtecím koutkem a podělit se o to s Vámi děkuji biano.cz a martinus.cz, což jsou stránky, na kterých seženete všechno, co k vybudování vysněného čtecího místa potřebujete.

pondělí 7. srpna 2017

H. Murakami: Muži, kteří nemají ženy

Muži, kteří nemají ženy je soubor povídek o mužích. Kteří nemají ženy. Kdo by to řekl. Mají ale milenky, hospodyně a vzpomínky na minulé lásky. Jsou to příběhy mužů ve středních letech, jejichž život ovlivnila nebo ovlivňuje nějaká důležitá žena. A přišlo mi, že povídky jsou víc o oněch ženách, než o mužích z názvu knihy.


Na Murakamiho knihách mám ráda nevšednost dialogů, příběhy jako z jiného světa (a tím nemyslím geograficky a kulturně vzdálené Japonsko, ale opravdu jiný svět), špetku magična a erotiku, která není ani vulgární, ani puritánsky utajovaná. To všechno tady najdeme. Nechybí vyprávění o minulých životech, záhadně se vyskytujících hadech nebo muži, kterého dožene stesk po ženě k nebývalému činu. Bohužel mám ale pocit, že povídky nejsou Murakamiho silná stránka.

"Ale co to je za divnou myšlenku? Vždyť přece mrtvý člověk nic necítí, nad ničím nepřemýšlí. A to je na smrti úžasné."

Dejte mu 500 prázdných listů a on napíše kouzelný příběh bez hluchých míst, kde bude každá strana lepší než ta předchozí. Ale krátké povídky? Tam se kouzlo vytrácí. Do každého příběhu jsem se začala pomalu dostávat, tvořila jsem si pouto s hlavními postavami a zajímalo mě, co se stane dál. A když příběh začínal vrcholit a já byla nejnapjatější... skončil. Prostě tak. Jenže to není jako s epizodou seriálu, kde se můžete utěšovat tím, že za týden budete znát pokračování. Není to ani jako u povídek G. R. R. Martina, které občas mají otevřený konec a vy si můžete dotvářet svoje vlastní a doufat v ten, kterému fandíte nejvíc. Tohle jsou prostě useknuté konce. Nevyvolávaly ve mně touhu utvářet si domněnky o tom, jak se oněm mužům a jejich ženám (které nemají) asi daří. Já si přišla prostě a jednoduše ošizená.


Našla se ale i světlá výjimka. Dokonce dvě. Předposlední a poslední příběh si mě získaly a myslím, že se k nim v životě ještě mockrát vrátím. Ten předposlední (Zamilovaný Samsa) na mě zapůsobil tím, jak dokonale absurdní a podivný byl. A ten poslední (Muži, kteří nemají ženy) se musí dotknout každého, kdo někdy o někoho přišel. Je to krátký příběh, ale přišlo mi, že krásně popsal každou ztrátu světa, a že se v něm každý dokáže nějakým způsobem najít. Pravděpodobně to bude přesně ten příběh, do kterého se začtu, až mi bude moc smutno.

Jestli bych Vám knihu doporučila? Těžko říct. Upřímně řečeno si nedokážu představit lepší knihu pro chvíle po rozchodu nebo v jakékoliv krizi. Myslím, že právě tehdy z ní vytěžíte maximum. Protože ale doufám, že to není vaše situace, sáhla bych možná po něčem rozsáhlejším, to jde Murakamimu pořád nejlíp :)