úterý 24. listopadu 2015

I čtenáři mají práva aneb Jak neodradit děti od čtení

Taky si někdy říkáte jaká je škoda, že tolik lidí nečte? Každému co jeho jest, možná by ale čtenářů bylo víc, kdyby je od toho neodradila už školní docházka. Proč to není naopak? Škola by přece měla být místem (hned po rodině), které dětem ukáže krásy literatury a doporučí tu nejlepší možnou. Daniel Pennac* nabízí Desatero nezadatelných práv čtenáře. Podívejte se na ně a zamyslete se nad tím, jestli vám vaše práva náhodou někdy někdo neodpíral :)



1. právo nečíst
To by samozřejmě neprošlo. Minimálně slabikářem se museli prokousat všichni (jak jinak byste zjistili, že Ema má mámu?). Potom bylo třeba dál trénovat a později interpretovat texty. S tím se holt musí počítat. Mám ale i temnou vzpomínku na povinnost každý den na lísteček podepsaný rodiči zaznamenat, kolik stránek jsem přečetla. Četla jsem si sice pořád ráda, ale už tam byl ten pocit, že MUSÍM. A to je ohromná demotivace.

2. právo přeskakovat stránky

Tohle právo jsem nikdy neměla potřebu využít. Dokud se mi nedostal do ruky Zvoník od Matky Boží s úmornými sáhodlouhými popisy všeho. Představa, že nade mnou někdo stojí a sleduje, jestli nepřeskakuju detailní deskripci Hrbáčova holubu z nosu, mě vážně děsí.

3. právo knihu nedočíst

Povinná literatura je povinná literatura, dočítat se muselo (pokud se to nechtělo přečíst ve zkratce na internetu). A trpělo se u toho. Povinnost dočítat knihy je jedním z největších zabijáků lásky ke čtení. Asi jako když vás nutili sedět v jídelně, dokud jste ten knedlík rozmáčený omáčkou a slzami utrpení nedojedli. Knedlíky dodneška obcházím obloukem.

4. právo číst tutéž knihu znovu

Konečně něco, co vám ani škola nevezme. Pokud vás od čtení neodradila natolik, že se vám nic nechce číst ani jednou, natožpak dvakrát. Takže vlastně jediné, co vám brání ve využívání tohoto práva, je váš nekonečný seznam knih k přečtení :)


5. právo číst cokoliv

Soudit někoho za to, že čte vámi opovrhovaný žánr, je čirá hovadina. Radši vás uvidím pročítat harlekýnky a mizerně napsané upířiny, než televizní program. Jen 120 dnů sodomy bych možná druháčkům nedávala.

6. právo na bovarysmus

Neschopnost rozlišovat mezi fantazií a realitou. Pokud jde o důsledek bohaté představivosti podpořené příběhem a ne nadměrné konzumace drog, jen tak dál! :)

7. právo číst kdekoliv

Víte, škola je zvláštní místo. 45 minut musíte sedět přikovaní k lavici a číst. Ale běda jak někdo sedí a čte během přestávky! Přestávka je na záchod a nezbytnou dávku pohybu, žádné čtení ve volném čase se podporovat nebude!


8. právo jen tak listovat

Tohle právo vám pravděpodobně nikdo upírat nebude. Pokud si samozřejmě nelistujete během hodiny, protože to musíte dávat pozor. Nebo když se podezřele dlouho mazlíte s knihou v knihkupectví a nevypadáte na to, že byste ji nakonec koupili.

9. právo číst nahlas

Číst nahlas byla ve škole nutnost. Pro mě to bylo čiré zlo a potupa... číst jsem uměla od školky a ve škole se mi potom předbíhaly oči před mozkem a pusou. Navíc tím, že jsem byla "zdatná čtenářka", se mi učitelka moc nevěnovala, takže jsem ve výsledku četla hůř než ostatní. Číst nahlas je taky utrpením pro děti s vadou řeči nebo pro stydlivky. Jsou ale takoví, kterým to pomáhá lépe pochopit příběh nebo si prohloubit zážitek propůjčováním hlasů postavám. Věřím tomu, že takoví lidé se musí při tichém čtení na veřejnosti nebo vedle spícího sourozence cítit ochuzeně.


10. právo mlčet

Právo mlčet není jen o tom, že se nemusíte ponižovat svým koktavým čtením. Je především o tom, že nemusíte vždycky předkládat své názory a interpretace. Když se zadá povinná četba a všichni jsou potom nu-ce-ni o ní mluvit, člověka to odradí. Jsou knihy, které v nás nevyvolávají moc emocí nebo názorů. A číst knihu s tím, že prostě musíme najít něco, co bychom mohli v hodině literatury plácnout, není ten pravý požitek.


Na závěr bych snad jen řekla, že to nevidím tak černě, jak to z článku možná vyznělo. Nesu si pár nepříjemných zážitků a didaktických přešlapů, lásku ke čtení mi to ale nikdy nevzalo (za to díky hlavně mojí matičce drahé). Stejně tak věřím a doufám, že jsou i osvícenější pedagogové a ne všichni systematicky odrazují děti od čtení :) Jaké zážitky ze školních lavic máte vy? Mohli jste plně využívat svých práv? A jíte knedlíky? :)

Fotky jsou ze starších článků. Mám právo občas nefotit.

*Pennac, D. (2004). Jako román. Praha: Mladá fronta.

11 komentářů:

  1. no já bych asi pozměnila repertoár povinné četby na to co letí , aby to děti víc táhlo a nenudilo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to já si myslím, že klasika má hodně co nabídnout, jenom ten výběr občas není nejšťastnější... a z povinný četby by to chtělo udělat četbu doporučenou, s otevřenou diskuzí po dočtení, místo stupidních testů. Ale to je asi moc velká utopie. Děti by asi nečetly tak jako tak. Aspoň by ale byla šance, že se jim to doživotně nezhnusí a někdy později si k tomu třeba samy najdou cestu :)

      Vymazat
    2. My sme mávali na gympli diskusie o povinnej literatúre, bol jeden vedúci diskusie a ten to riadil a profesor sa len prizeral a hodnotil naše príspevky a aktivitu. Zo začiatku nás vedúci privítal, povedal niečo o autorovi, ako dielo vzniklo a pod. a potom sme si charakterizovali hlavné a vedľajšie postavy a potom sme v podstate prešli celý dej. Boli to moje naj hodiny :) Jediné čo som neznášala bolo keď sa najviac zapájali, taký čo to ani nečítali a len si prečítali obsah na nete. Hold boli asertívnejší a miláčikovia profesora, a tak na nich pozeral cez ružové okuliare. :/ Ale aj tak to boli super hodiny a veľa sme si potom z povinnej literatúry zapamätali. :)

      Vymazat
    3. To mi připomíná co vídám v amerických filmech a seriálech, tak nějak by se mi to taky líbilo :)

      Vymazat
  2. Naprosto skvělý článek. :)
    Ten čtecí lísteček jsme měli na malém stupni taky. Naprosto jsem to nesnášela, a proto jsem se asi v druhé třídě naučila falšovat podpis mého táty (na střední se to pak docela hodilo). Nutit do čtení by se prostě nemělo. Proto se absolutně nestydím za to, že jsem leckterá povinná díla proletěla jen tak letem světem a potom si přečetla pár referátů na internetu. A ve většině případů mě to ani nemrzí. Utrpení mladého Wertheta nechci zahlédnout už ani koutkem oka!
    Ne, že bych lidi podle toho, co čtou, přímo soudila, ale vždycky to můj názor na daného člověka lehce ovlivní. Ale musím říct, že Pražáci mají docela dobrý vkus. Padesát odstínů šedi jsem viděla snad jen jednou. Místo toho vídám neustále Zaklínače, Milénium, Píseň ledu a ohně a minule slečna dokonce četla Sandersona. To mám vždycky radost. :)
    Knedlíky od poloviny toho roku už nejím (alespoň ty houskové), ale to souvisí trochu s něčím jiným. Mám ale podobný zážitek ze školní jídelny s broskvovým nákypem a houbami. Brr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :)
      Se čtecím lístečkem jsem se naštěstí setkala jenom na škole, kam jsem asi čtvrt roku musela chodit místo svojí, ale nebylo to super. Ani největšímu čtenáři se nechce číst den co den :) Podpisy jsem taky falšovala, ať zvedne ruku kdo ne :D Ty úkoly se přece samy nepodepíšou... :) Utrpení jsem nečetla, ale skoro mám chuť se podívat co je to zač, jestli je to takový utrpení :)
      S tím "souzením" samozřejmě taky nejsem bez viny, jednou jsem se přistihla při myšlence "co taky čekat od někoho, kdo čte Lanczovou" :D Ale pak si uvědomím, že radši to než nic. Jinak Zaklínače teď potkávám často, minule jsem narazila i na týpka s Malazem :)
      Jojo, záplavy veganství kolem sebe si zahanbeně všímám, ale jak někdo může nemít rád nákyp, to nechápu :D I když samozřejmě seznam jídel co mi zkazila školní jídelna, by se sem snad ani nevešel.

      Vymazat
    2. 1. Byl meruňkový.
      2. Bylo v něm asi kilo cukru.
      Prostě hnus. :D

      Vymazat
  3. Já tak nemám ráda, když se operuje s myšlenkou, že české školství (docházka, škola, cokoliv) je špatné... Nějak mám pocit, že lidi naše školství viní za nějak moc věcí :D
    Osobně si myslím, že je to o učitelích. Jsou špatní učitelé a dobří učitelé. My třeba na druhém stupni číst "museli". V uvozovkách to dávám proto, protože šlo o jednu knížku za měsíc (minimálně, kdo přečetl víc, byl odměněn) a mohli jsme si vybrat, jaká to byla. Což bylo super.
    Učitelka, která chce znát počet přečtených stránek, je uhozená, protože z toho prd pozná. Třeba náš Mikoláš teď taky nosí čtecí kartičku - od paní učitelky víme, že jako lepší čtenář by měl číst tak dvakrát týdně dvacet minut. A na kartičku zaznamenáváme, kdy jsme četli a jak dlouho. No, pak na ni dostává smajlíky, tak je spokojený, jak se mu hezky kartička plní :D
    Jinak já nemůžu říct, že by škola někdy zasahovala do mého vztahu ke čtení. Co mám třeba zkušenost ze základních škol, tak vím, že se čtenářství snaží rozvíjet. Za velké peníze vybavují knihovny, pracují s různými literárními soutěžemi, rozvíjí u dětí rétoriku (jo, to zlo, kdy musíte před ostatními říct, co jste četli, o čem to bylo a tak - ale je to potřeba jako sůl), posilují čtení a porozumění textu... Myslím, že pokud nenatrefíte na pošahanou učitelku, tak je literatura většinou na základkách i fajn :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako přiznám se, že od chvíle kdy jsem poznala norský školství, mi český moc nevoní :D Už jenom to, jak je založený víc na memorování než praktickým uvažování. Ale jak říkáš, vždycky to bude hlavně o učitelích, což jsem se i snažila nějak říct tím posledním odstavcem, i když, pravda, asi ne moc důrazně :) Moje školní čtecí zkušenosti bohužel moc pozitivní nejsou... pozitivní vztah ke čtení mi to nikdy nevzalo, ale znám lidí kteří říkají, že jim to povinná četba prostě zkazila, ať už povinností nebo výběrem děl. I když je taky možný, že to jsou lidi, kteří by nečetli stejně nikdy, ani kdyby jim byly doporučovaný samý pecky :D
      Jinak souhlasím s tím, že je třeba číst s pochopením a umět se ke čtenému textu vyjádřit, ale když si vzpomenu na základku, kde nám nanutili nějakou knihu a my v ní museli hledat všelijaký hluboký významy, který si ve výsledku všichni akorát cucali z prstu... nevím, no. Být to jak, jak jste to měli vy, že si každej mohl vybrat knihu a za cokoliv navíc být odměňovanej, taky na to koukám jinak. To je super přístup, jen by si ho mohlo osvojit víc kantorů :) Já asi měla smůlu na ty pošahaný učitelky :)

      Vymazat
  4. Zajímavý článek. :-) Já jsem třeba čtenářka od malička, ale na základní a střední škole, když jsem měla číst nahlas, tak se mi udělal knedlík v krku a při čtení se mi měnila barva hlasu, často jsem polykala a nakonec to vypadalo, že neumím číst vůbec. :-D Jsem celkově nervózní typ, nerada se veřejně prezentuji, umím zkrátka lépe psát než mluvit. :-D Na to, že češtinu studuji, tak se stále nemůžu v tomto ovládnout a většinou můj projev nestojí za nic. Na druhou stranu, když mám posluchačstvo, které znám, jsem klidná a je poznat, že mám dost načteno. Takové dva paradoxy. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak držím palce, abys kolem sebe měla jenom dobrý posluchačstvo :)

      Vymazat

Konstruktivní kritika se přijímá, urážky a sprosťárny se mažou. A samozřejmě díky za každý komentář :)