úterý 24. listopadu 2015

I čtenáři mají práva aneb Jak neodradit děti od čtení

Taky si někdy říkáte jaká je škoda, že tolik lidí nečte? Každému co jeho jest, možná by ale čtenářů bylo víc, kdyby je od toho neodradila už školní docházka. Proč to není naopak? Škola by přece měla být místem (hned po rodině), které dětem ukáže krásy literatury a doporučí tu nejlepší možnou. Daniel Pennac* nabízí Desatero nezadatelných práv čtenáře. Podívejte se na ně a zamyslete se nad tím, jestli vám vaše práva náhodou někdy někdo neodpíral :)



1. právo nečíst
To by samozřejmě neprošlo. Minimálně slabikářem se museli prokousat všichni (jak jinak byste zjistili, že Ema má mámu?). Potom bylo třeba dál trénovat a později interpretovat texty. S tím se holt musí počítat. Mám ale i temnou vzpomínku na povinnost každý den na lísteček podepsaný rodiči zaznamenat, kolik stránek jsem přečetla. Četla jsem si sice pořád ráda, ale už tam byl ten pocit, že MUSÍM. A to je ohromná demotivace.

2. právo přeskakovat stránky

Tohle právo jsem nikdy neměla potřebu využít. Dokud se mi nedostal do ruky Zvoník od Matky Boží s úmornými sáhodlouhými popisy všeho. Představa, že nade mnou někdo stojí a sleduje, jestli nepřeskakuju detailní deskripci Hrbáčova holubu z nosu, mě vážně děsí.

3. právo knihu nedočíst

Povinná literatura je povinná literatura, dočítat se muselo (pokud se to nechtělo přečíst ve zkratce na internetu). A trpělo se u toho. Povinnost dočítat knihy je jedním z největších zabijáků lásky ke čtení. Asi jako když vás nutili sedět v jídelně, dokud jste ten knedlík rozmáčený omáčkou a slzami utrpení nedojedli. Knedlíky dodneška obcházím obloukem.

4. právo číst tutéž knihu znovu

Konečně něco, co vám ani škola nevezme. Pokud vás od čtení neodradila natolik, že se vám nic nechce číst ani jednou, natožpak dvakrát. Takže vlastně jediné, co vám brání ve využívání tohoto práva, je váš nekonečný seznam knih k přečtení :)


5. právo číst cokoliv

Soudit někoho za to, že čte vámi opovrhovaný žánr, je čirá hovadina. Radši vás uvidím pročítat harlekýnky a mizerně napsané upířiny, než televizní program. Jen 120 dnů sodomy bych možná druháčkům nedávala.

6. právo na bovarysmus

Neschopnost rozlišovat mezi fantazií a realitou. Pokud jde o důsledek bohaté představivosti podpořené příběhem a ne nadměrné konzumace drog, jen tak dál! :)

7. právo číst kdekoliv

Víte, škola je zvláštní místo. 45 minut musíte sedět přikovaní k lavici a číst. Ale běda jak někdo sedí a čte během přestávky! Přestávka je na záchod a nezbytnou dávku pohybu, žádné čtení ve volném čase se podporovat nebude!


8. právo jen tak listovat

Tohle právo vám pravděpodobně nikdo upírat nebude. Pokud si samozřejmě nelistujete během hodiny, protože to musíte dávat pozor. Nebo když se podezřele dlouho mazlíte s knihou v knihkupectví a nevypadáte na to, že byste ji nakonec koupili.

9. právo číst nahlas

Číst nahlas byla ve škole nutnost. Pro mě to bylo čiré zlo a potupa... číst jsem uměla od školky a ve škole se mi potom předbíhaly oči před mozkem a pusou. Navíc tím, že jsem byla "zdatná čtenářka", se mi učitelka moc nevěnovala, takže jsem ve výsledku četla hůř než ostatní. Číst nahlas je taky utrpením pro děti s vadou řeči nebo pro stydlivky. Jsou ale takoví, kterým to pomáhá lépe pochopit příběh nebo si prohloubit zážitek propůjčováním hlasů postavám. Věřím tomu, že takoví lidé se musí při tichém čtení na veřejnosti nebo vedle spícího sourozence cítit ochuzeně.


10. právo mlčet

Právo mlčet není jen o tom, že se nemusíte ponižovat svým koktavým čtením. Je především o tom, že nemusíte vždycky předkládat své názory a interpretace. Když se zadá povinná četba a všichni jsou potom nu-ce-ni o ní mluvit, člověka to odradí. Jsou knihy, které v nás nevyvolávají moc emocí nebo názorů. A číst knihu s tím, že prostě musíme najít něco, co bychom mohli v hodině literatury plácnout, není ten pravý požitek.


Na závěr bych snad jen řekla, že to nevidím tak černě, jak to z článku možná vyznělo. Nesu si pár nepříjemných zážitků a didaktických přešlapů, lásku ke čtení mi to ale nikdy nevzalo (za to díky hlavně mojí matičce drahé). Stejně tak věřím a doufám, že jsou i osvícenější pedagogové a ne všichni systematicky odrazují děti od čtení :) Jaké zážitky ze školních lavic máte vy? Mohli jste plně využívat svých práv? A jíte knedlíky? :)

Fotky jsou ze starších článků. Mám právo občas nefotit.

*Pennac, D. (2004). Jako román. Praha: Mladá fronta.

čtvrtek 8. října 2015

L. M. Alcott: Malé ženy

Malé ženy jsou knihou, kterou jsem si chtěla přečíst snad roky. Říkala jsem si, že nejsou klasickým dílem americké literatury pro nic za nic. Tím spíš, že je přečetl i Joey z Přátel, to už doopravdy nebylo nad čím váhat :) Od Malých žen jsem čekala hodně. A přesně to jsem dostala.


"'Vánoce bez dárků nejsou žádné Vánoce,' reptala Jo ležící na rohoži před krbem."

Zdá se, že Vánoce u Marchových nebudou ty nejšťastnější. Tatínek je ve válce a rodina se musela vzdát blahobytu, na který byla zvyklá. Každá ze čtyř sester nese své břímě jinak, stejně jako jsou rozdílné jejich povahy a temperament. Někdo si oblíbí rozdováděnou Jo s chlapeckou duší, někdo marnivou Amy, dalšího osloví rozumná Meg a jiný přilne k pokojné a milé Beth. Zásobeny moudrými radami maminky se dívky vydávají na pomyslnou poutníkovu cestu a nesou si svá břemena. Méně poeticky vyjádřeno, vydávají se na cestu za lepším já, i když jim okolnosti zrovna nepřejí.


V první části knihy jsou malé ženy ještě malými ženami a zažijeme s nimi veselé i neveselé okamžiky, události a setkání. Ve druhé části vstoupí na scénu láska. Pro někoho bude druhá část možná až moc romantická, ale vězte, že úplně růžové to taky nebude. 

Kdyby mi někdo řekl, že si oblíbím knihu s často si stěžujícími hrdinkami plnou morálních ponaučení, nevěřila bych mu. Ale Malé ženy jsou napsány tak mile a zábavně, že jsem jim ráda odpustila i věčné přelétání mezi "ach, mít tak víc peněz" a "už si nikdy nebudu tolik stěžovat na chudobu". Ve chvíli, kdy si společně sednou ke krbu nebo uspořádají piknik na louce, na vás dýchne taková pohoda, že byste tam nejradši byli s nimi. I když je to kniha se smutným podtónem (i smutnými událostmi, kdy jsem měla na krajíčku), pořád se jí táhne stuha radosti a naděje a já se večer co večer těšila, až se k ní budu moct vrátit.


Nedokážu říct, čím přesně si mě Alcottové styl tak získal, přišel mi jednoduchý, až možná trochu naivní. Ale možná právě díky tomu jsem se mohla s dívkami ztotožnit více, než kdyby byla kniha plná vzletných vět a kudrlinek. Rozhodně bych nikdy neřekla, že Alcottová psala knihu v podstatě na zakázku. Pro mě je to dílo, u kterého mám pocit, že bylo psáno od srdce.

Za poskytnutí výtisku k recenzi děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.



FILMOVÉ ADAPTACE

Malé ženy (USA, 1994; csfd): pro mě naprosto snová adaptace. Výborný výběr herců, skvělé herecké výkony a ve filmu je toho přesně tolik, aby se nevytratilo kouzlo příběhu, ale nepřehltilo to diváka.

Malé ženy (USA, 1933; csfd): adaptací je povícero, ale já chtěla vidět právě tuhle nejstarší. A bohužel jsem ji nedokoukala. Ne že bych měla problém s černobílým zpracováním nebo stářím filmu, mně prostě neskutečně neseděly herečky. Všechny mi přišly moc staré a pokud jde o Jo... zatímco tu knižní naprosto miluju, s filmovou bych v místnosti nevydržela ani půl minuty. Na csfd má ale film vysoké hodnocení, tak mu kdyžtak dejte šanci a potom mi dejte vědět, jestli to někdy mám zkusit znovu :)

Co vy a Malé ženy? Znáte, četli jste? Nebo aspoň viděli filmovou adaptaci? :)

úterý 15. září 2015

Proč si přečíst Rozum a cit?

Zdá se, že moje prázdniny patří Austenové. Loni to byla Pýcha a předsudek, letos Rozum a cit. O Pýše a předsudku jsem psala tady. Pokud jde o Rozum a cit, nečekejte nic na způsob recenze. Prostě to nedokážu. Ale řeknu vám, proč stojí za přečtení :)



1. Ta kniha vyšla víc než před 200 lety. A víte co řešily její hrdinky? Přesně to, co my dneska. Nás už sice nesvazují upjaté společenské zvyky nebo předsudky o majetku, ale spousta dalších nástrah přetrvává. (Aneb že se vám do vztahu může připlést nějaká mrcha, to Austenová věděla už tehdy). Jediný rozdíl je v tom, že místo aby Elinor o svých problémech psala smutné statusy na Facebook, hrdinsky je drží v sobě až do poslední chvíle.

2. Silná ženská hrdinka je vždycky třeba. A tou Elinor bezesporu je, i když byste to do ní možná neřekli. Ale když musíte krotit vlastní máti, aby nerozházela poslední úspory, potýkat se s emotivní sestřičkou a být nešťastně zamilovaná a všechno to zvládat s grácií tak, aby nikdo nepoznal jak trpíte (a ještě čas od času někoho setřít dobře mířenou větou), pro mě hrdinka jste.


3. Podíváte se na bály, večeře, pikniky i na to, jak žili obyčejní lidé dvě století zpátky. Zjistíte, jak kouzelné přijde bohatým lidem bydlet v rozpadajícím se zahradním domku. A jak rádi se potom vrátí na svoje sídlo, aby tam mohli prosté vesničany z onoho domku odsuzovat. Mně osobně přijdou všechny tyhle zvyky a předsudky fascinující a jsem ráda, že nežiju v době, kdy bych na večeři byla posuzovaná hlavně podle róby :)

4. Užijete si autorčinu schopnost vykreslit charaktery pomocí několika dialogů. Pobaví vás hloupoučký manžel, kterého má žena omotaného kolem prstu, střídavě vás bude rozesmívat a rozčilovat impulzivní Marianne... a vůbec, musím taky něco nechat pro vás :) Stejně jako Austenová dokáže skvěle zacházet s postavami, umí načrtnout i prostředí a celkovou náladu.


5. V dnešní době uspěchaných dialogů a co nejkratších vět (aby to bylo akční a dobře se to četlo) je někdy příjemné se zastavit a užít si jak to vypadá, když někdo umí s jazykem mistrovsky zacházet. Přiznám se, že jsem si na delší souvětí musela chvíli zvykat (jak kdybych je tu sama nepsala v jednom kuse) a někdy mi přišla zvláštně našroubovaná na sebe, po chvíli mě to ale pohltilo.

6. A kdyby vás to přece jenom nebavilo (nebo jste chtěli víc), vždycky se můžete podívat na:


FILMOVÉ ADAPTACE:

Rozum a cit (USA, Velká Británie, 1995)

zdroj

Podle hodnocení se většině uživatelů csfd tahle adaptace líbila, takže je velká šance, že si ji taky užijete. I herecké obsazení zní lákavě (Alan Rickman, Kate Winslet, Hugh Grant). Já ze začátku až tak nadšená nebyla, s odstupem času jsem se nakonec taky přidala k většině. Určité odchylky od knihy tam jsou, ale ničemu to neškodí, dívá se na to hezky. Jenom ta Elinor mi nějak nesedla. Moje hodnocení: 4/5

Rozum a cit (Velká Británie, 2008)

zdroj

Víte jak jsem u filmu psala, že v něm byly odchylky od knihy? Tak přesně ty samé byly i v tomhle miniseriálu. Takže je to vlastně seriál podle filmu podle knihy. Proč ne. Hraje tu Guvernér z The Walking Dead, což je v takové romantické záležitosti trochu zvláštní, ale když si na to zvyknete, řeknete si, že je vlastně celkem fešák. Ale o to tu nejde. Pokud máte chuť na nějakou adaptaci a nevíte co s časem, pusťte si to. Jinak se spíš podívejte asi na film. Mně se líbilo obojí tak nějak stejně, i když tady se chvílemi sklouzávalo ke zbytečné dramatizaci a teatrálnosti. Moje hodnocení: 4/5

Co vy a Austenová? Čtete ji, máte ji rádi? A co byste mi doporučili na příště? :)

pátek 7. srpna 2015

Ergall: Galgad - příběh strážce Země

Kdo mě trochu zná možná ví, jakou dobu slibuju, že se pustím do českých autorů. V hlavě mi sice běhala jména jako Kulhánek, Žamboch nebo Kotleta, nakonec ale zvítězil pro mě neznámý Ergall. Na tajemné pseudonymy prostě slyším, hlavně když nabízejí originální lesní fantasy. 


"Toho dne v dolině mezi horami v hustě zarostlém lese udeřila rána, jako když uhodí hrom."

Kdysi dávno byly hluboké lesy plné šelem. Vlků, medvědů i rysů. Dravci lovili býložravce a koloběh života byl udržován v rovnováze. Všechno se změnilo s příchodem druhu, který tento koloběh narušil. Kam zmizeli vlci? A co je to za druh, který vede nesmyslné boje sám proti sobě? Po mnoha věcích se probouzí Galgad, nejmocnější vládce Gathary, aby nalezl šelmy a pravdu o lidech.


Galgad je jednou z těch knih, kde je příběh především nositelem poselství. Ne že by lidské rase, necitlivému chování k přírodě a nesmyslnosti válek nenastavovaly zrcadlo už myriády příběhů, tady ale oceňuju fantasy kabátek jako zajímavou a neobvyklou volbu. Stejně tak to, že Ergall neutíkal k zaběhnutým rasám jako jsou elfové a trpaslíci, ale vymyslel si vlastní božstva a lesní tvory.

"Svět, který znával, je před jeho očima měněn. Kde je odvěký souboj na život a na smrt mezi kořistí a lovcem tváří v tvář?" (s. 46)

Krásy lesa a komunikaci mezi různými tvory jsem si vyloženě užívala. Bohužel části věnované válkám mezi lidmi mi přišly o kousek slabší. Mám pocit, jako by Ergall víc vynikal v popisech a vymýšlení svých krásných světů, než ve válečných strategiích a dialozích. Ty pro mě osobně byly nejslabší částí knihy a některá nářečí bych s radostí oželela, ale chápu snahu dodat postavám na různorodosti.


Celkově vzato pro mě byl Galgad příjemné čtení a ráda bych si přečetla i další díl, právě pro ty kouzelné chvíle strávené v lese pátráním po šelmách a pozorováním toho, jak se Galgad snaží pochopit lidskou rasu. Co mě chvílemi trochu mrzelo, byla uspěchanost příběhu a pocit, že dialogy a války Ergalla zkrátka nebaví tolik, jako ten zbytek.


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorovi. O knize se více dozvíte zde, zakoupit ji můžete např. u knihkupectví Kosmas.


Co vy a čeští autoři? Čtete je? Saháte spíš po osvědčených jménech nebo dáváte šanci i těm méně známým?

čtvrtek 11. června 2015

O sérii Abarat (Clive Barker): Proč si to přečíst?

1. díl: O co jde?
2. díl: S kým se setkáte?

To bych mohla říct úplně jednoduše: protože je to super! Ale pojďme si to trochu rozvést :) Proč si přečíst příběh dívky z Napříště, která se nějakým záhadným způsobem dostane ze svého nudného města do kouzelného světa? Ten je tvořen Denními a Nočními ostrovy, které spolu dříve válčily a svět byl plný magie, teď je však již dlouhou dobu klid. Zdá se ale, jako by se věci měly změnit...



Co miluju na Abaratu?
  • Neobvyklý svět, který je svým způsobem propojen i s naším. Abarat sice není tak rozlehlý a propracovaný jako jiné fantasy světy, ale svou originalitou to naprosto dohání. A i když se tu pomalu ale jistě schyluje k válkám o nadvládu, poznáte z něj dost a dost. Nic mě nezamrzí víc, než když se kvůli válčení a politikaření nedozvím nic moc dalšího.
  • Jestli jste takové bábovky jako jsem ve svých 14 byla já, možná se budete chvílemi bát (pořád vám říkám, ať se té tajemné Dvacátépáté vyhýbáte!). Nebo aspoň budete děsně, ale děsně napjatí.
  • Ochuzeni nebudete ani o magii. Abarataraba sice zatím pospává, ale kdo ví, co se s příchodem dívky z Napříště může stát... :) Tím spíš, když ta dívka zvládá vyčarovat ze vzduchu pomocí slov glyf (kouzelné létající vozítko) jako nejzkušenější starousedlík.

Malingo

  • Netvrdím, že je Barker mistrovský vypravěč, nebo že vás přitáhne a nepustí. To nechává spíš na svých postavách než na slovech. Vlastně by se dalo říct, že je jeho styl poměrně jednoduchý. A to je přesně to, co Abarat potřebuje. Vypravěče, který nechá svůj svět mluvit sám za sebe
  • Knihy jsou doslova plné autorových ilustrací. Chápu, že ne každému jejich styl musí vyhovovat. Pokud si k nim ale najdete cestu, stane se pro vás jejich prohlížení obrovskou součástí abaratského zážitku.


A kdybych to měla vzít kolem a kolem a na smrtelné posteli si obhájit, proč je právě Abarat moje nejoblíbenější série (protože přiznejme si to, ty body vypsané výš působí celkem chabě), řekla bych to asi takhle: je to neskutečně úchvatný příběh. Candy začíná jako puberťačka bez přátel v malém městečku a ne úplně ideální rodině. Potom se tím nejkouzelnějším možným způsobem dostane do nejkouzelnějšího možného světa a začíná tu své dobrodružství a nikdy nekončící putování. Během čtení jsem si ji neskutečně oblíbila, stejně jako Malinga a další postavy, třeba bratry Johny (velkému Johnovi jeho bratři vyrůstají z paroží na hlavě) nebo starého dobrého záporáka Carriona.


Candy je skvělá v tom, že to není klasická bezchybná hrdinka, ale je to člověk jako každý jiný. Chvílemi by ji člověk profackoval. O to snazší ale je si ji oblíbit. Přičtěte si k tomu nádherné ilustrace, úžasný svět, zajímavý příběh (i když i ten má své mouchy a nevyhnul se hloupé milostné pletce) a jednoduchý, ale příjemný styl vyprávění a vyjde vám něco, co můžu číst pořád a pořád dokola :)

Tak co, nalákala jsem vás aspoň trochu? :)

pondělí 8. června 2015

O sérii Abarat (Clive Barker): S kým se setkáte?

1. díl: O co jde?

Zapomeňte na nudné a okoukané lidi. Abaratští vypadají všelijak, jenom ne normálně. Někteří jsou krásní, jiní roztomilí, některých se budete bát. Přiznám se, že takové bratry Fugity s putujícími částmi obličeje bych potkat vážně nechtěla.



Ani Carrion, vládce Půlnoci, není žádný fešák. Kolem hlavy nosí límec naplněný tekutinou, ve které plavou jeho noční můry. A jeho babička Strakatá bába? Rázná dáma, které je radno klidit se z cesty. Mezi její koníčky patří trestání všech okolo a výroba armády sešívanců, kteří by jednoho dne měli převálcovat Denní ostrovy a nastolit věčnou Noc. Abych byla fér, musím říct, že Carrion toho uvnitř sebe nosí víc, než jen zlobu a nenávist. Poznávání jeho (místy prohnilé) duše je pro mě jednou z nejmilejších vzpomínek na čtení Abaratu. Takže se nenechte odradit zlými ilustracemi a bratry Fugity. Co by to bylo za pohádku, kdyby tam nebylo nic strašidelného :)


Carrionovi nejsou jediní, kdo usiluje o ovládnutí ostrovů, i když Rojo Pixler se svým otravným Klukem z Commexa sleduje přesně opačný cíl - vyhnat z Abaratu tmu. Kdo si myslí, že to z něj dělá hodného a ušlechtilého člověka, nemohl by se mýlit víc.

Naštěstí ne všichni Abaraťané jsou takoví. Spousta z nich zmatené Candy pomůže. Setkáte se tak s mořskými chodci (jenom kdyby pořád nezpívali) a vydavatelem Klepova almenaku, který používá olihně místo dalekohledu. S udatnou skupinkou bojovníků se vydáte na výpravu za draky. Seznámíte se se statečnou rasou koček tarrie. A konečně s Malingem, Candyiným nejlepším přítelem a průvodcem. Co na tom, že trochu zapáchá :)


A kdyby vám to bylo málo, nezapomínejte na obyčejné Abaraťany, kteří nechtějí nic jiného, než si v poklidu žít. Ať už mají místo nohou žebříky, nosí na hlavě akvárko nebo jim z pusy vylétávají hejna ptáčků. Jsou kouzelní a já je mám ráda. A vy taky budete :)


pátek 5. června 2015

O sérii Abarat (Clive Barker): O co jde?

Už děsně dlouho vám slibuju seznámení s mojí nejoblíbenější knižní sérií na planetě (a několika přilehlých). Když se mě někdo zeptá, které fiktivní místo bych ráda navštívila, nebudou to Bradavice ani Středozem, ale právě Abarat. Čím mi série učarovala, proč myslím že si v ní něco najdou dospívající i dospělí a o co vlastně jde? To se vám pokusím v příštích pár dnech co nejvíc přiblížit.



Tuhle báječnou záležitost má na svědomí Clive Barker, anglický spisovatel fantasy a horroru. Krom toho režíruje filmy, ilustruje vlastní knihy a nebojí se ani komiksu (třeba známý Hellraiser). Série by měla mít pět dílů, zatím vyšly jen tři. A hned na začátek budu fér a řeknu vám, že první dva se dají sehnat jen těžko. A že jestli budete mít tu šanci, neváhejte :)

Definovat Abarat jedním slovem asi nejde. Rozhodně je to fantasy. Tváří se jako pohádka. Ale jsou zde i horrorové prvky. Podle Databáze knih jde o čtení pro děti a mládež, ale i starší čtenáři si přijdou na své. Nebo možná právě ti. Já první díl četla někdy ve 14, ale až čtení v pokročilejším věku (to říkám jak kdybych byla jednou nohou v hrobě) mi dovolilo rozeznat a pochopit všechny pravdy, myšlenky a narážky, které Barker do příběhu vkládá.

Co je ten Abarat vlastně za svět? 

Představte si svět tvořený 25 ostrovy, kde na každém je jiná denní hodina. Od tmavé Jedné ranní se šesti Xuxuskými pyramidami přes rozkvetlou Třetí odpolední (zvanou Nyní) až po Gorgossium ležící v Půlnoci. Tady, ve třinácti věžích, sídlí zbytky prastaré rodiny Carrionů, vládců půlnoci. Kromě 24 denních hodin se v Abaratu nachází také nespočet menších ostrůvků a hlavně tajemná 25. hodina zvaná Odomova špice, obklopená neproniknutelnou mlhou. Málokdo ví, co se za ní skrývá, protože kdo se dostane na Odomovu špici, jen těžko se vrátí zpátky. A když už, rozhodně ne s jasnou myslí. Co také čekat od ostrova, kde je tma bílá a světlo černé.



Kdysi dávno spolu Denní a Noční ostrovy válčily, teď je však dlouhá léta klid, podivní abaratští obyvatelé si žijí svými životy a magie jako by byla zapomenuta. To všechno do chvíle, kdy se v Abaratu náhodou objeví Candy, dívka z Napříště (našeho nudného světa, kde hodiny plynou jedna za druhou).

Co vás čeká, když se do čtení pustíte, co je na Abaraťanech tak podivného, a proč tenhle svět tolik miluju, vám povím zase příště :)

pátek 29. května 2015

S. King: O psaní: Memoáry o řemesle - když vás King vede za ruku

O Kingovi se toho dá říct hodně. Někdo ho považuje za mistra horroru, někdo za průměrného pisálka a mnohým nejde pod nos vůbec. Ale asi málokdo by ho považoval za kamaráda (hlavně když se budíte z nočních můr o strašidelných klaunech). Já si tak během čtení této knihy přišla. Taky mám chuť oprášit povídky, které mi leží v šuplíku a pustit se do nich. A kdo z nás doma pár těch šuplíkových záležitostí nemá :)



Tahle publikace není výjimečná jenom tím, že má tři předmluvy, ale hlavně tím, že nejde o obyčejnou příručku, která by říkala: "Dělejte to takhle a takhle, splňte body jedna až deset a budete skvělí spisovatelé." Proto v ní kromě rad najdeme i jakýsi Kingův životopis seznamující nás s tím, jak se učil psát on. Dlužno říct, že i když toho na sebe prozradil hodně během různých interview a není problém najít si na internetu snad cokoliv, tohle je jiné. Je to jako kdyby byl váš kamarád a psal vám dopisy ze svého života. Od dětství přes první (druhé, třetí a tisící) odmítnuté povídky až po okamžiky, kdy bojoval se svými závislostmi, mimo jiné prostřednictvím příběhů. Nic vám nezatají.


V další části se dostáváme k jádru toho všeho a důvodu, proč knihu vlastně psal. Dozvíme se, co bychom jako spisovatelé měli mít ve své skříňce s nářadím. Mnoho rad se týká jazyka, což jsem osobně velmi ocenila. Mnohem víc, než klasické: "Zahoďte osnovu a čtěte jiné autory." I když to se dozvíte samozřejmě také :) Rady o tom, jak zacházet s jazykem tak, aby to pro čtenáře bylo zajímavé a čtivé, mi ale přijdou mnohem přínosnější. Tím spíš, že King sice mluví o angličtině a anglické gramatice, rady jsou ale dobře využitelné i v našich podmínkách (a já právě použila zlý trpný rod, před kterým tolik varuje).

A ten zbytek? Přesně jak slibuje anotace: motivace, nakopnutí a povzbuzení. Povolení k tomu, že můžeme. A několik rad co dělat po tom, co se nám to povedlo. Jak a jestli si najít agenta, že rukopisy zásadně nesešíváme, a ukázka toho, že občas je třeba do příběhu citelně zasáhnout, aby byl ještě lepší. I když to může bolet. King vás zkrátka vezme za ruku, spřátelí se s vámi a řekne všechno, co považuje za důležité. Na vás už je pak uvážit, co z toho se vám bude hodit ve vlastní skříňce s nářadím a vytáhnout ze šuplíku zapomenuté povídky.


Na závěr snad jen dodám dvě věci: pokud někdo nemá talent, ani milion knih o psaní mu nepomůže. A že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala. I když je nastolil King sám. Vždyť ani on se jimi neřídí :)

Za výtisk k recenzi děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.



Co vaše spisovatelské ambice? Necháte si poradit od mistrů, nebo se radši vydáváte vlastní cestou? :)

sobota 16. května 2015

Moje nej: knihy, které ze mě udělaly lepšího člověka

Každá kniha má něco do sebe. Některé na mě ale zapůsobily víc než jiné. Po jejich přečtení jsem si říkala, že se zítra vzbudím jako lepší člověk, budu kolem sebe rozdávat úsměvy a konat dobro na každém kroku. Většinou mi to vydrželo jenom do usnutí, něco ale přetrvalo. Které knihy by si podle mě mělo lidstvo přečíst?

Varování: po dočtení si možná začnete myslet, že jsem změkčilá hipísačka... ta představa je samozřejmě naprosto mylná, určitě aspoň stokrát za den řeknu prdel :)


A. de Saint-Exupéry: Malý princ

Já vím, já vím, takové klišé. Nezatracujte mě ale hned :) V poslední době jsem narazila na pro mě překvapující množství lidí, kterým kniha nic nedala a nebavila je. A já... to nechápu. Už jako dítě mě planeta s opilcem uzavřeném v kruhu zapomínání přesvědčila o tom, že TAKHLE TEDA NE.

DK

Nelíbili se mi dospěláci, kteří místo slona v hroznýšovi vidí klobouk. Miluju naivitu Malého prince a způsob, jakým se stará o svoji růži, i když je hloupá a nafoukaná. Malý princ mě toho naučil dost o hodnotách, ale mnohem víc o tom, jak je důležité zachovávat si občas ten dětský pohled na svět. Nechci vidět klobouk, chci vidět slona v hroznýšovi. A vůbec, nakreslili byste mi někdo beránka?


Povídky G. R. R. Martina

K Martinovi jsem se dostala díky Písni ledu a ohně, časem se mi ale dostaly do ruky i jeho povídky a je to jedna z nejlepších věcí, které se mi v životě přihodily. Na Martinových povídkách oceňuju hlavně náladu, jakou ve mně jejich čtení vyvolává. Jako bych s otevřením knihy přepla na tu krásně smutnou rozjímavou náladu, a ta mě nepustila ani chvíli po dočtení.

DK Zpěvy hvězd a stínů, DK Píseň pro Lyu

Zbožňuju jeho schopnost zvrátit děj jednou jedinou větou. Časem se to sice naučíte očekávat, ale i tak to občas dokáže překvapit a příběhy vás zasáhnou neskutečnou silou. Je úplně jedno, že jde o sci-fi povídky. Pro mě je jejich hodnota v tom, jak mě pokaždé přinutí začít se radovat i z maličkostí a rozhlížet se kolem sebe. Jako by mě neštěstí postav přimělo k tomu, začít vnímat krásu i tam, kde zdánlivě žádná není. Možná vám to zní jako ubulená limonáda, ale nemůžu si pomoct :)


G. Brewer: Svět podle prota

Kdyby nám hořel byt a já z něj mohla vynést jen dvě věci, byl by to kocour a tahle kniha (promiň, mami). Důvodů proč ji číst, je mnoho. Je dobře napsaná, lehce mysteriozní a hlavní postava nemá obdoby. Když se do psychiatrického ústavu dostane prot (s malým p) s tím, že je mimozemšťan, každý předpokládá, že je prostě blázen. Ale jeho smyšlená planeta je tak promyšlená a reálně působící, až to občas nahání hrůzu. A přemýšlíte nad tím, jestli je to doopravdy blázen. K-PAX je báječné místo. Všichni tvorové jsou si rovni (a žádní si nejsou rovnější), neexistuje zde násilí ani peníze. Nejsou třeba. Ovoce k jídlu roste všude a co je potřeba udělat, to někdo udělá. A kdybyste viděli místní systém knihoven, věřím, že byste svítili baterkou do zrcátka jako zběsilí, abyste se tam dostali :)

DK

Tím vším na mě protův svět zapůsobil. Stejně jako jeho výroky. O nesmyslnosti násilí (a jak mu děti odmala učíme), lžích, kterými zakrýváme své špatné činy a o nedostatku empatie a pochopení, který si projevujeme. Je to poměrně drsné zrcadlo nastavené nám všem a během čtení si možná uvědomíte, jak hloupá rasa jsme. Po přečtení sice nepoběžíte spasit svět a nehodíte peněženku do kanálu, možná ale budete mít chuť. A nebudu vám lhát, tahle kniha sehrála svoji roli v tom, že jsem přestala jíst maso. Užijete si ji ale i s hamburgerem v ruce, slibuju :)

Máte taky své literární "lifechangery"? Knihy, které vás - aspoň na chvíli - přiměly zadívat se na svět jinýma očima? :)

čtvrtek 16. dubna 2015

Životní cíle mého knižního Já

Zatímco ostatní už odmalička vědí, že budou doktory nebo procestují svět, já se zuby nehty snažím vydržet ve škole a marně dumám, co potom. Naštěstí aspoň moje knižně zaměřená část ví moc dobře, čeho by v životě ráda dosáhla. Rozhodla jsem se s vámi o několik svých knižních cílů podělit a na oplátku budu moc ráda, když mě seznámíte s těmi vašimi :)



1. Sesbírat knihy od Kinga. Všechny! Dobré, špatné, nejlepší. Se škaredými obálkami i s těmi vydařenými. Že to nebude snadné, to vím už teď. Zkuste si sehnat Beznaděj nebo Čtyři po půlnoci za normální cenu, ve slušném stavu a vydání od Bety...


2. Stejně tak chci vlastnit všechny knihy od H. Murakamiho. A celkově rozšiřovat svoji japonskou poličku. Mám japonské autory zkrátka moc ráda, mají dar vymýšlet neskutečně absurdní díla. Však si někdy zkuste přečíst takovou Hitomi Kaneharovou :)

3. Sním o místnosti, kterou budu mít jen pro sebe. Malá útulná místnůstka plná knih, pohodlných polštářů a s houpacím křeslem. A možná tajnou skrýší na čokoládky :)

4. Chtěla bych přečíst co nejvíc významných světových děl a klasik svého žánru. Od Moby Dicka přes Zločin a trest až po kompletního Tolkiena nebo Herbertovu Dunu. Také bych ráda zvládla všechny knihy od Austenové a sester Brontëových. Přece jenom jsem romantická dušička a pan Darcy nebo Rochester budou mít u mě v srdci vždycky svoje místo :)


5. S tím trochu souvisí i to, že se snažím splnit Rory Gilmore Reading Challenge (tady). Tedy ne že bych četla vyloženě knihy z toho seznamu, ale narazila jsem tam na několik děl, která si přečíst prostě musím. A jednoho dne bych to možná ráda měla splněné z co největší části, i když to nebude žádná sranda (také mám přečteno ostudných 22 knih z 339).

6. O trochu lépe jsem na tom u Kinga (35 z 62), Cliva Barkera (8 z 20) nebo Murakamiho (7 ze 17).

7. A dál? Snad už jen konečně dočíst těch 38 nepřečtených knih, které doma mám. Zbavit se těch, které zbytečně zabírají místo v knihovně a sehnat ty, které bych si přála. A samozřejmě víc číst, víc chodit na srazy a uskutečnit blogové i neblogové plány :)

Co vy? Jaké jsou vaše knižní cíle? A plníte nějaké challenge? :)

pátek 10. dubna 2015

P. Tobin & J. Queiro: Zaklínač: Skleněný dům

Zaklínače asi netřeba představovat. Sapkowského romány jsou sice plnější politiky než monster, ale kdo četl povídky nebo hrál hry, ten si jich užil dosyta. A pokud vám ani to nestačilo, přichází Skleněný dům. Nejsem zrovna komiksový nadšenec (popravdě každým dnem čekám kopačky od mého nerd přítele za základní mezery ve znalostech týkajících se superhrdinů), ale Zaklínač si mě získal. Čím?




Komiksových příběhů o Geraltovi sice existuje povícero, ke mně se ale dostal až Skleněný dům a zaútočil silnými zbraněmi. Když příběh začne rybářem, který vyrukuje s tím, že na něj z kopce shlíží jeho mrtvá žena, je jasné, že bude o zábavu postaráno. Co se děje ve Skleněném domě a během putování k němu, to si přečtete sami. Vězte ale, že potkáte pár příšerek, Geralt sešle jeden nebo dva aardy a všechno možná nebude tak, jak se zdálo.


Co se kresby týče, pohybuje se od hodně detailní až po naprosto minimalistickou. U několika panelů se nedá ubránit myšlenkám na to, jestli se ilustrátor už náhodou nepřestal snažit. Na další straně vás ale vždycky přesvědčí o opaku a překvapí něčím propracovaným; podle toho, jak si to zrovna atmosféra vyžaduje. Pozadí stojí v pozadí (pardon, nikdy neodolám stupidní slovní hříčce) a pokud není důležité pro příběh, jde často jen o barevnou plochu. 


Kdybych měla Skleněný dům popsat v pár větách, řekla bych, že jde o komiks s ponurou atmosférou a příběhem nabízejícím to, co mohlo v románech trochu chybět (monstra, monstra, monstra...). O podvody a nečekané zvraty tu není nouze a i za těch několik málo stran si užijete spoustu poctivé akce. Znalci a milovníci Zaklínače si tak čtení určitě užijí a lidé, kteří se s ním prostřednictvím tohoto komiksu setkají poprvé, by také neměli být zklamáni. 


Co vy a Zaklínač? A co vy a komiksy? :)

čtvrtek 12. března 2015

Rjú Murakami: Čáry

Moje láska k Haruki Murakamimu asi není žádným tajemstvím. Tentokrát jsem se ale rozhodla sáhnout po jiném japonském autorovi se stejným příjmením. Nejdřív jsem si chtěla přečíst jeho knihu Piercing, pak mi ale někdo doporučil právě Čáry. 


Rjú Murakami si dal za úkol poukázat na konzumní japonskou společnost, kde se člověk i v davech lidí může cítit osamělý a opuštěný. Postavy v této knize se se svými problémy potýkají různými způsoby. Dostanete se tak do prostředí sexuálního průmyslu (včetně sadomaso salonů), ulic nočního Tokia, hodinových hotýlků, ale i do malých domků postavených vlastníma rukama. 

A v těchto poněkud zvláštních kulisách se objevují více než zvláštní postavy. V knize se jich vystřídá poměrně hodně. Každé je věnována jedna kapitola. Na konci té letmo potká další postavu a té je věnována další kapitola. Tahle (více či méně) náhodná setkání a způsob, jakým si postavy podávaly dveře, mi přišel naprosto geniální. Příběh tak krásně plynul a vy se jako čtenáři podíváte na mnoho míst a poznáte hodně postav. Stejně jako jejich osudy, které byly často velmi podobné, ale na každého měly úplně jiný dopad. A samozřejmě jsem si užívala starou známou absurditu toho všeho. Zvláštní dialogy, zdánlivě nereálné situace a uvažování postav, které tolik miluji na japonských autorech.


Proč jsem tedy dala tak nízké hodnocení? Inu... osudy postav si někdy byly podobné až moc a po chvíli se vytratil zájem o to sledovat, jak to ovlivnilo čí život. Někomu by také mohlo vadit násilí protkávající celou knihu. Co chybělo mně, byl nějaký závěr, poslední kapitola, která by věci objasnila. Takhle jsem se se všemi obrazy po dočtení musela vypořádat sama a domýšlet si, jak to s některými výraznějšími postavami dopadlo. Věřím ale, že někdo to naopak ocení a rád si zafilozofuje. 

Prostě a jednoduše: pokud vyhledáváte japonské autory pro ty podivnosti, které mistrně ovládají, můžou být Čáry knihou pro vás. "Běžný konzument" knihu asi neocení. Mě osobně zaujalo zpracování a musím říct, že některé kapitoly mi utkvěly v paměti. Bohužel k dokonalosti tomu z mého pohledu pár věcí chybělo. S Rjú Murakamim to ale rozhodně nevzdávám, určitě má potenciál pro to stát se jedním z autorů, které budu vyhledávat.


Znáte Rjú Murakamiho? Přijímám návrhy na to, čím dál pokračovat :)

středa 25. února 2015

Moje Kingovky (IV): ty povídkové

Přišel čas zase jednou sáhnout do knihovničky a představit vám další dvojici knih od Kinga. Tentokrát půjde o knihy povídkové. Jak už to tak u povídek bývá, některé jsou lepší a některé horší. Často to bohužel vede k tomu, že se z knihy stává celkem průměrná záležitost. Jak si vedou Mlha a Všechno je definitivní?

Přebal k VJD se někde vytratil. Ale protože vím jak vypadá, tak mě to ani nemrzí.

pondělí 2. února 2015

G. R. R. Martin: Rytíř Sedmi království - než přivají Vichry zimy

"Jarními dešti půda změkla, takže Dunkovi nedalo moc práce hrob vykopat."

Sotva jsem přečetla první větu, poskočilo mi srdce radostí. Rytíř Sedmi království sice není přímou součástí Písně ledu a ohně (týká se událostí mnohem dávnějších), ale setkání se známými rody, erbovními znaky a hlavně Martinovým rukopisem je víc než vítané. Vichrů zimy se jen tak nedočkáme a do další série Hry o trůny taky daleko. 




Dunk, hloupý jako truňk a tupý jako lenochův meč. Tak o něm často mluvil jeho pán, mrtvý ser Arlan. Dunk je potulný rytíř, který díky své výšce nikudy neprojde bez povšimnutí, i když by si to asi často přál. Vždyť nechtěl nic jiného, než si na klání vydělat pár zlaťáků. A čas od času vyhrožovat svému drzému panoši jednou dvěma dobře mířenými ranami za ucho.


Jenže jak už to tak bývá, nic nejde podle plánu. Kniha je sice poměrně tenká, ale Martin dokázal naplno využít každou stranu. Co zpočátku vypadá jako víceméně poklidné putování potulného rytíře, se brzy zvrhne v neskutečnou spleť intrik a nečekaných překvapení. Oproti Písni ledu a ohně nemají zápletky tolik času, aby se pořádně rozvíjely, ale svým způsobem to lze brát jako plus. Netrpěliví čtenáři tak dříve dojdou rozuzlení a příběh netrpí hluchými místy, která jako by měla jen navyšovat počet stran (přiznejme si to, i mistr Martin se občas utne a příběh zbytečně natahuje). Také postav je zde přijatelné množství. Na tak tenkou knihu je jich sice pořád poměrně hodně, ale nebudete se v nich ztrácet, všechny mají své místo a účel.



Kniha je rozdělená do tří částí, každá popisuje jiné dobrodružství Dunka a jeho panoše Egga. Teoreticky vzato je můžete číst v libovolném pořadí, nijak zvlášť na sebe nenavazují. Přišli byste ale o geniální gradaci celého díla a některá tajemství by vám byla vyzrazena zbytečně brzy. Díky tomu, že každá z povídek je jiná než předchozí a poznáme v ní Dunka z jiného úhlu, najde si i každý čtenář svou oblíbenou. I když musím přiznat, že já sama to nedokázala, miluju všechny tři.

Rytíř Sedmi království je jako kapka vody pro všechny, kdo žízní po Vichrech zimy (a další řadě seriálu). Nenasytí vás sice nadlouho, ale tu chvíli si neskutečně užijete. Dunk je sice možná trochu trouba, ale také je to pravý rytíř a nevidím důvod, proč by si ho kdokoliv dokázal neoblíbit. 



Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy. Kniha k zakoupení zde.


pondělí 12. ledna 2015

Joe Hill: Vánoční říše - ne tak úplně vánoční čtení

"Sestra Thorntonová dorazila na oddělení dlouhodobě nemocných před osmou s ohřátým balením krve pro Charlieho Manxe."

Spousta knih začíná krvavou lázní. Ale jen málokdy jde o krvavou lázeň způsobenou tím, že vyděšená sestřička upustí balení čerstvě ohřáté krve. Jenže když na vás promluví pacient, který několik let ležel v komatu, není se čemu divit. Hlavně když ví takové věci o vašem dítěti, o kterých jste se před ním nikdy nezmiňovali a slibuje, že ho vezme do Vánoční říše.





Vánoční říše je svět plný radovánek, sněhu a dárků. Místo, kde každé dítě má svoji ozdobu na stromeček a nikdy není nešťastné. Je to místo, kam se dostanou jen týrané a jinak utiskované děti. Hodný strýček Charlie Manx na to dohlédne. Naloží děti do svého kouzelného Rolls Royce a odveze je vstříc nikdy nekončícím Vánocům. Když se Charlie pokusil dostat do svého báječného světa malého Wayna, jeho mamince se to ani za mák nelíbilo. A tak se vybavená svými tajemnými dovednostmi jala Manxe zastavit. Jak se jí na její cestě dařilo, si budete muset přečíst sami. Já vám můžu jenom říct, co na vás během čtení bude čekat.

Jak už jsem řekla, mrtvé děti, snové světy a telefonáty ze záhrobí jsou pro čtenáře horrorů denní chleba. V podstatě se nedá říct, že by Hill přišel s něčím novým. Zlí jazykové by dokonce možná řekli, že vrství jednu klasickou zápletku na druhou. A nedalo by se proti tomu nic namítnout. Jenže u Vánoční říše mi to vůbec nevadilo. 


Od Hilla jsem četla všechno, co u nás prozatím vyšlo (kromě komiksů). A je to právě tahle kniha, která mi přijde nejpropracovanější a jazykově nejzdařilejší. Jako by se konečně naučil vystupňovat napětí až do fáze, kdy začne být skoro nesnesitelné. Nechává postavy v nejistotě, jestli jde o realitu anebo sen. A i když čtenář moc dobře ví, co se zrovna děje, je mu jich líto. A jsou okamžiky, kdy zkrátka nejde knihu zavřít a jen tak tam Victorii nechat, ať si nějak poradí. Jako byste měli nutkavou touhu číst dál a tím jí pomoci. Některé postavy jsou možná trochu černobílé a zasloužily by lepší rozpracování, ty důležité ale poznáte víc než dobře. 

Vánoční říše se zkrátka četla skvěle a ďábelských 666 stran uteklo jako voda. K plnému počtu tomu chybělo rozvedení některých událostí, které zřejmě měly působit tragicky, ale vyzněly až příliš povrchně. A jeden nebo dva okamžiky kdy jsem si řekla, že: "Takhle by se přece nikdo nezachoval." Ale k tomu my studenti psychologie asi máme sklony, vy se tím vůbec nenechte rušit a neváhejte po knize sáhnout. Na Vánoce si ji šetřit nemusíte :)


Co vy a Joe Hill? Co vás od něj bavilo nejvíc? A jestli jste ho nečetli, chystáte se?