pátek 28. dubna 2017

S. King: Revival

Není tajemstvím, že Kinga mám ráda. Nejen jako autora hororů a všelijakých strašidelných ujetostí, ale taky jako vypravěče za srdce chytajících příběhů o dětských přátelstvích, ceně života a spoustě dalšího. Revival se řadí spíš do druhé skupiny, aspoň na začátku. S hrnkem čaje a s úsměvem na tváři jsem četla o Jamieho rodině a novém faráři v městečku. O tom, jak si k sobě vytvářeli pouto, a taky o tajné elektřině. Idylka samozřejmě netrvala dlouho a "něco se stalo".

csdk

Jamie, který vyrůstal v nábožensky založené rodině, vyroste a potyká si s drogami. Farář Jacob se také vydá svojí životní cestou. Vesmír ale zapracuje a oba se po letech znovu a znovu setkávají. A věřte mi, že jsou to setkání nečekaná, prazvláštní a šokující. Podobně je na tom i příběh. Všechno to začíná mile a nevinně, postupně se věci zvrhávají. Z vyprávění, které hřeje na srdíčku, se stává něco tajemného a svým způsobem děsivého.

Není to klasická kingovská hororová záležitost jako třeba Řbitov zviřátek nebo To, tady je děsivý spíš vývoj postav, které si v životě prošly peklem a jsou schopny doslova všeho (stejně mám ale pocit, že to je to, co se nám King pořád snaží říct, totiž že nejstrašidelnější ze všeho nejsou monstra a duchové, ale lidi samotní). V tomhle ohledu není na co si stěžovat, atmosféra houstne přiměřeným tempem, ALE... "něco se stalo" a nic se nestalo. Nechytlo mě to, nedokázala jsem se začíst. Jak mě bavil začátek, tak druhá půlka mě nechávala chladnou. Nevím, jestli to bylo momentálním rozpoložením nebo něčím jiným, ale skoro bych si vsadila na druhou možnost. Celou dobu se nás kniha snaží připravit na něco neskutečně šokujícího, ale ve výsledku jde o stokrát omílané téma, které vlastně ani není super originálně zpracované a nepřináší moc nového.



Jsem z toho rozpačitá. Máte rádi Kinga, nemáte chuť na čistokrevný horor a chcete něco menšího rozsahu? Přečtěte si to. Potřebujete tu knihu nutně ve svém životě a dá vám něco, s čím jste se ještě nesetkali? Nemyslím si.

Četli jste Revival? Co na něj říkáte? A co máte od Kinga radši - strašidelnosti, nebo povídání o životě? :)

středa 5. dubna 2017

Knižní "výzva" 2017

Jako loni, i letos je to pro mě spíš seznam přečtených knih. Ráda si zpětně procházím, co jsem četla, nemůžu za to :) Ikonky jsou od Ells, která za touhle výzvou stojí.


1. S. King: Revival (26. 3.; 320 stran)
2. L. Clarke: Poslední nádech (4 .4.; 304 stran)
3. Kol. autorů: Svědkové z továrny na smrt (15. 4.; 360 stran)
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.

čtvrtek 16. března 2017

Moje nej: největší nákupní omyly

Reklamy mě většinou nechávají chladnou, s blogosférou je to ale jiná. Když moji oblíbenci pořád dokola něco chválí, dřív nebo později to začnu chtít taky. A někdy se stane, že si pak jen nadávám, za co jsem to zase vyhodila peníze :) Tady je jen pár příkladů špatných investic. Pro jistotu připomínám, že jde o můj osobní vkus a věci, které nevyhovovaly mně. Nijak je neshazuju a věřím, že ostatním by přinesly spoustu radosti.

Na Wreck This Journal jsem se kdysi hodně těšila. Viděla jsem miliony videí, kochala se fotkami a říkala si, jak se vyblbnu. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem splnila asi jeden a půl úkolu a sešitek hodila na Pohřebiště Zbytečných Nákupů. Na obranu WTJ není problém v něm, ale spíš v mojí nešikovnosti. Protože nápady, které v hlavě vypadaly skvěle, potom v reálu dost pokulhávají a já se tak akorát naštvu, že jsem úplně levá.



Koupila jsem si i 101 mandal pro krásný den, protože mě kdysi přece hrozně bavilo vybarvovat mandaly. Jenže to mi bylo asi deset. Teď jsem vybarvila sotva jednu a nudila se u toho úplně neskutečně. Postupem času se ke mně dostaly další omalovánky. Ty luxusní zlaté se mi líbí, ale vůbec nevím, jak na ně. Kočičí jsem dostala od Magdalény, k těm si čas od času sednu (protože kočky), ale opět narážím na problém, že jsem nemehlo (a ano, přijde mi jako ztráta času sedět u omalovánek, když bych mohla dělat tolik zajímavějších věcí). A tak se i na milých omalovánkách tvoří vrstva prachu a obrůstají pavučinami...



Knih bych mohla vyjmenovat mraky. Zmiňme ale třeba Harryho Pottera a Prokleté dítě. Vím, že se mnou teď spousta z vás nebude souhlasit, ale mě to prostě nebavilo. Bezprostředně po přečtení jsem to považovala za průměrnou záležitost, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím slabší mi to přijde. Nehodlám tu polemizovat nad tím, proč to tak je, Harry pro mě zkrátka skončil Relikviemi, a Prokleté dítě se pro mě stalo hlavním představitelem knih, za které byla škoda dávat peníze.


Kterých nákupů litujete vy? :)

neděle 19. června 2016

Květen s Japonci

Květen jsem věnovala četbě japonských autorů. I když mi ještě dělá společnost třetí kniha 1Q84, je čas na menší shrnutí :)

instagram blogu

Z opakování tu máme Temné vody a Čáry. Temné vody jsou soubor hororových povídek od autora známého Kruhu (vždyť víte, to s tou videokazetou, po jejímž zhlédnutí do týdne umřete). Všechny se, světe div se, týkají vody. A všechny mám ráda, ať to čtu kolikrát chci. Možná to není nejděsivější věc na světě, na mě ale atmosféra povídek působí dostatečně mrazivě na to, abych radši chvíli pila místo vody třeba víno.

O Čárách jsem kdysi psala už tady. Je to kniha s geniálním nápadem, kde jedna postava střídá druhou a každá si nese svoje břemeno. Ačkoliv mi ale násilí obvykle moc nevadí, tady jde přesně o ten druh, který nezvládám. Hlavy a střeva ať si vzduchem klidně poletují jako konfety, násilí na ženách ale prostě nemůžu. Od Rjú Murakamiho si ráda přečtu cokoliv dalšího, Čáry ale nejsou pro mě.


Pohřbení ve snu je další povídková kniha. Tentokrát jde o detektivky, většinou staršího data. Spíš ale šlo o všelijaké záhady, které se v příběhu postupně rozuzlovaly. A ta rozuzlení často stála za to a dokázala překvapit. Nebylo to nic, z čeho bych si sedla na zadek a utíkala nakoupit štosy japonských detektivek, některé z příběhů mi ale utkvěly v hlavě a pokud hledáte něco nápaditého, určitě se toho nebojte.

Bezbarvý Cukuru Tazaki byl po dlouhé době jedna z kratších věcí od Murakamiho, kterou jsem četla. Dost lidí bylo z knihy zklamaných, já ale dostala přesně to, co jsem čekala. Murakamiho postavy rády hledají samy sebe a přesně tak se hledá i Cukuru. I kdyby kvůli tomu měl jet až do Finska. U knihy jsem si příjemně odpočala, s Cukuruem popřemýšlela, a kdykoliv teď sedím na vlakovém nádraží,vzpomenu si na něj. Víc nepotřebuju :)


Pokud jde o 1Q84, tam mě čeká ještě třetí kniha. A po nadšení z prvních dvou se do ní začtu nejspíš hned teď. 1Q84 začíná vcelku nevinně, postupně se ale začne zvrhávat v něco magického. Oproti jiným Murakamiho knihám mi tohle připadá akčnější a méně rozvláčné a nemůžu se rozhodnout, jestli mě víc baví sledovat Tengovu linku, nebo tu Aomaminu. Víc toho zatím říct nemůžu, prozatím to ale řadím na vrchol toho, co jsem od Murakamiho četla. Snad to Kniha 3 neshodí :)


Co jste v poslední době četli vy? Ať už Japonce nebo ne :)

sobota 2. dubna 2016

Moje nej: knihy neknihy pro lepší náladu

*článek měl vyjít včera, ale znáte to... tak buď předstírejme, že je dneska prvního, nebo si to přečtete zase za rok, až to bude aktuálnější :)

Apríl je pro mě dnem, kdy se nemusím stydět za svoji paranoiu. Dneska si totiž nikdo nemůže být ničím jistý :) Říkala jsem si, jestli bych při té příležitosti neměla psát o nejzábavnějších knihách, největších podfucích, vtipálcích nebo to-si-snad-děláš-srandu situacích v knižním světě. Nakonec jsem se rozhodla pro tenké knížečky, které mi vždycky zlepší náladu. Abyste věděli po čem sáhnout, až vás někdo naštve nepodařeným vtipem :)


C. Belton: Pusheen: Já, košišta (DK)

Můžete namítnout, že na vypasené kočce z facebookových konverzací není nic vtipného. V tom případě ale nebudeme kamarádi :) Já, košišta je extrémně roztomilá publikace (a o kus víc ve slovenštině, co je lepšího než Já, mačička). Darovala mi ji kdysi Magdaléna a já jí za to nikdy nepřestanu být vděčná. Ke čtení tu toho sice moc není, ale každá stránka stojí za to. Myslete si o mně, že je mi pět, ale mně ty slaďoučké ilustrace buclatého Pusheena vždycky zlepší náladu. 



Kolektiv autorů: Cyanide and Happiness (DK 1. díl, 2. díl)

Taky dárek od Magdalény. C&H miluju už dlouho. Pamatuju, jak jsme si na střední v hodině počítačů místo tvorby prezentací v powerpointu pročítali právě tyhle vtipy. Můj přítel je nemá rád, protože je to prý stupidní ofenzivní humor. A přesně to na tom mám nejradši. Je to stupidní, ale zároveň naprosto geniální (i když se někdy stane, že je to vážně jenom stupidní). Je to ofenzivní, temné, zlé, urážlivé a nebojí se to ničeho. Český překlad vtipům bohužel docela škodí, ale svůj účel to plní. Rozesměje mě to naprosto spolehlivě. Jestli máte rádi třeba Red Meat, mohli byste být spokojení.



S. Vespalcová: Jak přežít v kostce (DK)

Když mi tuhle knížečku (nebo spíš sešitek) dala Michelle k Vánocům, moc jsem od toho nečekala. Děti sice mám ráda a jejich uvažování mě vážně baví, radši s nimi ale sama rozmlouvám, než abych četla jejich editované výroky. Proto mě překvapilo, jak příjemně se to čte (ne že by toho textu byly hromady). Zásahy dospělé ruky sice poznat jdou, dětské perličky to ale nijak nezazdilo. Ilustrace nejsou úplně můj styl, sem ale sedí úplně krásně. Ať už máte děti rádi nebo ne, tahle příručka pro přežití se u vás neztratí :)



Tak už víte, čím si listuju pro lepší náladu. Máte taky rádi takovéhle malé knihy plné radosti? :)